Obecní úřad Prachovice
Chrudimská 50
Prachovice
538 04
Od těžby vápenců....
Od těžby vápenců, přes výrobu vápna po moderní cementárnu v Prachovicích
- Od nejstarší historie
- Stavba a provoz „starého“ závodu
- Prachovická vápenka
- Stavba a provoz „nového“ závodu
Od nejstarší historie
Nejstarší písemné záznamy o historii obce a počátcích těžby vápence se v souvislosti se stavbou hradu Lichnice datují do roku 1398. Z obydlí skalníků, lámajících ve zdejších lomech kámen na stavbu hradu vznikla osada Prachovice.
Železné hory, kde se obec Prachovice nachází, jsou geologicky nejkomplikovanějším a nejpestřejším územím celých Čech. Ložiska vysoce kvalitního silurskodevonského vápence se v Železných horách vyskytují pouze v okolí Vápenného Podola a Prachovic. Samotné ložisko Prachovice – Vápenný Podol tvoří 2,5 km dlouhý a 600 m široký pruh. Původní mocnost 150 m byla tektonickým pochodem zvýšena na 450 m. Prachovické ložisko je bohaté i na drobné krasové útvary a tak je možno v okolních ordovických sedimentech nalézt otisky graptolitů a trilobitů. Z početných jeskyní lze jmenovat jeskyni Páterovou – netopýři.
Vápenec byl známý od dávných dob. Zpočátku se lámal velmi primitivním způsobem, zprvu pomocí dřevěných, později železných klínů. První větší ulehčení přineslo použití střelného prachu a dynamitu. První historicky ověřené údaje pocházejí již z této doby. Zachovaly se originály některých trhových smluv o koupi a nájmu pozemků, vápenických pecí apod.
Právo na lámání vápence bylo vždy předmětem sporů, například vleklý spor obce Prachovice s velkostatkářem Kinským v letech 1848 až 1862, který nakonec Kinský za 1000 zlatých odstupného vzdal ve prospěch obce. Od roku 1863 patřily všechny otevřené lomy Prachovicím. Obec lom pronajímala jednotlivcům, jejichž dělníci kámen lámali rozváželi po okolí. Peníze za vylámaný kámen těžko obec dostávala zpět a obecní výbor musel často na svých schůzích řešit otázku dlužníků. Aby byla možnost kontroly, kolik kamene se vyláme a toto bylo správně zapisováno, stanovila obec dohlížitele. Ten měl za povinnost na obecních schůzích výboru předkládat přesný soupis vytěženého kamene, který jednotlivci odebrali a za něž dlužili. Protože placení stále vázlo, rozhodl se obecní výbor, aby se za vápenec platilo každý měsíc a nezaplatil-li dlužník nesměl kámen lámat .
Stejně jako lámání, tak i pálení vápna probíhalo až do 50. let minulého století primitivním způsobem v otevřených pecích, tzv. milířích, kde se topilo dřevem. Pálení vápna patřilo k nejobtížnějším pracím, jak z hlediska hygieny práce tak i z hlediska fyzické námahy.
Změny ve výrobě nastaly až po roce 1848, kdy v lomech začali podnikat soukromníci, kteří vystřídali feudální vrchnost. Pokrok a zvýšení výroby vápna přinesla stavba nového typu pecí. Roku 1864 postavil Josef Klimpl kruhovou vápenku, současně byl založen v Prachovicích „První spolek k vyrábění vápna ve Vápenném Podole“. Jeho iniciátorem byl rolník Franc. Téhož roku se z popudu starosty obce Františka Pavlíčka ustavilo družstvo, které se zabývalo též výrobou vápna. Spolek i družstvo postavily na tehdejší dobu moderní šachtovou pec skládající se ze dvou pecí, které byly již vytápěny uhlím. Spolek měl asi 25-30 zaměstnanců, kteří pracovali nepřetržitě ve dvou směnách vždy od 6 do 18 hod. Pálení obvykle začalo v únoru a na vánoce pece vyhasly. Po roce 1878 byla obě sdružení z konkurenčních důvodů sloučena v jeden spolek.
Se zvýšením výroby vápna a kamene bylo nutno lépe vyřešit dopravu výrobků. V roce 1881 postavila rakouská společnost pro místní dráhy lanovku pro dopravu vápence do Závratce (Berlova vápenka). Byla to košíková lanová dráha 6 km dlouhá, vedená z lomů v Prachovicích do vápenky v Závratci.
Další zlepšení přinesla stavba železniční tratě Přelouč – Vápenný Podol. Trať byla slavnostně otevřena 18. 10. 1882. Nákladní vlaky po ní jezdily několikrát denně, osobní vlak jednou za den. Poptávka po vápně se zvýšila zavedením nového způsobu výroby cukru, zvaném saturace. Saturace vyžaduje vápenec o nejvyšší čistotě, zejména prachovický vápenec tuto podmínku splňoval.
Spotřeba vápence v průmyslu a ve stavebnictví neustále stoupala. V Prachovicích i ve Vápenném Podole začaly podnikat větší firmy. V roce 1882 si pronajala svůj 1. lom firma „D. Berl –Vápencové lomy“ od knížete Kinského, dosavadního majitele většiny nemovitostí v okolí. Druhou velkou firmu vybudoval bývalý sedlák Josef Musil, který se zmocnil cylindrové vápenky od bývalých majitelů a začal zvyšovat počet dělníků. Na tehdejší dobu vybudoval moderní závod na zpracování vápence. Patřila mu část obecního lomu, cylindrová vápenka, mlýn na vápencovou moučku a parní pila. S několika společníky postavil šachtovou vápenku, postupně však vykoupil jejich podíly a stal se jediným majitelem. Obě firmy zaměstnávaly průměrně 90 až 100 dělníků.
Těžba vápence neustále stoupala a vzrůstaly nároky na dopravu k odběratelům. Roku 1893 byla zahájena stavba odbočky z trati Přelouč – Vápenný Podol do Prachovic. Stavba trvala 6 let a roku 1899 bylo v Prachovicích slavnostně otevřeno nádraží pro nakládku vápence. V roce 1902 bylo z nádraží vyvezeno 91 vagonů vápence a v roce 1903 již 167 vagonů.
Prachovické lomy dodávaly vápenec nejen svým místním podnikatelům, ale zásobovaly surovinou v Závrati, Kostelci u Heřmanova Městce, Pardubicích a v Chrudimi.
S budováním nových železničních tratí a s opravováním starých silnic stoupala také poptávka po vápencovém štěrku. Ten byl vyráběn z pórovitého a nejméně kvalitního vápence. Výroba štěrku byla ruční. Strojní způsob výroby štěrku byl zaveden pouze u firmy D. Berl a J. Musil. Firma Musil zavedla také výrobu vápenné moučky pro sklářské účely. Pro tento účel vybudovala v roce 1903 mlýn poháněný parním strojem.
Podnikatel J. Musil vybudoval a postupně rozšiřoval výrobu, např. v roce 1910 vypálil až 4850 q vápna.
Druhá velká firma působící v Prachovicích, firma D. Berl z Prahy, si pronajala lom, postavila vlastní mlýn na vápenec a šachtovou vápenku. Jak již bylo uvedeno, v roce 1891 převzala košíkovou lanovku do Závratce a zásobovala vápencem 2 šachtové pece vápenky.
Většina kamene se dobývala klasickým způsobem – odstřelováním dynamitem. Odstřelené kusy se na místě roztloukaly 12-14 kg těžkými palicemi a pak na vozících vytahovaly po šikmých stěnách lomu. Pohon obstarávaly parní stroje a ruční rumpály. Z nepřístupných míst se kámen vynášel v tzv. necičkách.
Rozvoj těžby trval až do roku 1911. Od roku 1912 začalo období hospodářské krize, zastavování práce v lomech a propouštění.
V roce 1913 začala ve Vápenném Podole podnikat „Česká obchodní společnost“ z Ústí nad Labem. Koupila některé lomy a vykoupila také majetek firmy D. Berl ve Vápenném Podole. Lomy získala firma v lednu 1913 a již v červnu téhož roku začala s výstavbou moderní kruhové vápenky s kapacitou 40t/den a vysokou kvalitou vápna. Tato pec byla v provozu až do roku 1965.
V době I. Světové války lomy pracovaly, ale vápenky byly pro nedostatek uhlí v provozu jen několik týdnů v roce. V roce 1916 byla výroba vápna zastavena úplně. Česká obchodní společnost dále investuje a v roce 1917 kupuje majetek „Prvního spolku k vyrábění vápna ve Vápenném Podole“.
Postupně modernizují svá zařízení i další firmy. V roce 1917 je prodloužena železniční vlečka v Prachovicích dále k lomům a v návaznosti na to začíná firma Berl stavět úzkokolejnou lanovou dráhu z lomu k vlečce. Strojní vybavení firem se zdokonaluje a otevírají se další nové lomy. Například v roce 1923 otevřela v Prachovicích lom firma Josef Mráz a Josef Nepovím. V roce 1927 otevírá lom Antonín Handlíř, v roce 1934 potom František Fidra. U dalších lomů není známo datum jejich otevření.
Firma D. Berl investuje dále. V roce 1935 je to sklad trhavin, železniční nakládací rampa u vlečky, stabilní dieselův motor pro pohon výtahů v lomech atd.
V roce 1932 firma Musil a syn začíná z důvodů nemoci J. Musila postupně předávat svůj závod firmě D. Berl. Tato firma převzala všechny zakázky na saturační vápenec, převzala do nájmu železniční vlečku a ostatní části Musilova závodu. Poslední investicí firmy D. Berl byla stavba druhého mlýna na vápennou moučku pro sklářské účely a ke hnojení. Firma D. Berl, která postupně ovládla lomy a vápenky v Prachovicích, působila samostatně až do roku 1939. Její vápenky se však již vyznačují nehospodárným provozem, také celková finanční situace firmy nebyla nejlepší. Firma navrhla spojení s Českou obchodní společností, působící ve stejném období ve Vápenném Podole, formou akciové společnosti.
Samostatnost firmy D. Berl skončila 6. 9. 1939 a její podíly získala koupí Králodvorská cementárna, akciová společnost. Nedochovaly se však zprávy ani o osudu Davida Berla ani o důvodu prodeje. Králodvorská cementárna, a.s. převzala nájemní smlouvy s Musilem, Kinským, obcí a ostatními. Dosadila nové vedení a na začátku válečných let prováděla i modernizaci provozů, kterou v roce 1939 začala firma D. Berl. Do provozu byla uvedena nová nákladní rampa v Prachovicích, strojovna v lomu pro parní lokomobilu, pohánějící mimo jiné již kompresor pro ruční sbíječky a pod..
Jediné zprávy o činnosti v lomu v roce 1941 pocházejí z korespondence firmy s VČEZ, kdy Králodvorská žádá o elektrifikaci Prachovic a VČEZ nemohou pro nedostatečnou kapacitu přívodního vedení vyhovět.
Prameny k období okupace prakticky nejsou. Další ověřený údaj je až z 9.5. 1945, kdy obec převzala správu lomu, vápenek a mlýnů do svých rukou. Znárodnění podniku Králodvorská cementárna a.s. bylo vyhlášeno až 27.12. 1945.
Ještě v průběhu roku 1945 prováděla v Prachovicích dánská firma L. C. Smith ve spolupráci s Králodvorskou cementárnou, za účelem výstavby cementárny, geologický průzkum, ale po vyhlášení znárodnění 28.10. 1945 od svého záměru ustoupila.
29.11. 1945 došlo ke znárodnění veškerého majetku České obchodní společnosti a jeho začlenění do národního podniku České cementárny a vápenice v Praze. K tomuto podniku byl přičleněn i majetek firmy Králodvorská cementárna v Prachovicích. Byl to vápencový lom, vápenka, mlýn na mletí vápence a vápenka v Závratci.
Stavba a provoz „starého“ závodu
Myšlenka stavby velké cementárny v Prachovicích pochází již z předválečných let, kdy byly prováděny geologické průzkumy a prošetřovány vodohospodářské poměry na řece Chrudimce. V důsledku válečného konfliktu bylo od výstavby cementárny upuštěno, pokračováno bylo po válce.
Jak již bylo uvedeno v roce 1945 provádí průzkum dánská firma L.C. Smith a v letech 1946 až 1947 provádí z pověření Českých cementáren a vápenic průzkumné práce pro výstavbu vápenky pražská firma Jelínek. V letech 1947-1948 je proveden geologickým ústavem nový průzkum. Při intenzivní těžbě byla odhadnuta zásoba vápence na 100 let.
Znárodněním Králodvorské cementárny a.s připadly lomy v Prachovicích Českým cementárnám a vápenicím. Ihned začaly přípravné projekční práce na cementárně. Původně měl být závod postaven v místě tzv. „obecního lomu v Prachovicích“. Nakonec bylo použito návrhu firmy Schmidt a závod byl umístněn do údolí.
O živnostensko-právní povolení výstavby požádaly České cementárny a vápenice 17. 2. 1949. Ve zdůvodnění uděleného povolení bylo zvýšení výroby cementu v rámci výstavby státu v rozsahu schváleném zákonem o prvním pětiletém hospodářském plánu ČSR. Povolení bylo vydáno na následující akce:
- výstavba cementárny
- výstavba vápenice
- dílčí přeložka železniční tratě Heřmanův Městec-Prachovice a zřízení vlečky
- úprava křižovatky a příjezdové silnice
- dílčí regulace potoka
- zvětšení a úprava rybníka Peklo včetně vodovodu průmyslové vody
- rozšíření lomu včetně zřízení hliniště
- vybudování sídliště – kolonie domů pro zaměstnance
Vlastní ideový návrh a podklady pro generel celého závodu vypracovali pracovníci Českých cementáren a vápenic v Praze. Po zrušení Českých cementáren a vápenic dodávalo podklady pro projekční práce vývojové a konstrukční pracoviště ve Dvoře Králové, později, až do doby zřízení n.p. Keramoprojekt, České keramické závody v Praze, kam přěšli pracovníci z uvedených pracovišť.
Po zřízení národního podniku Prachovická cementárna a vápenice se tento podnik stal investorem celé výstavby.
Prachovická cementárna a vápenice, n.p. se sídlem v Prachovicích byla zřízena na základě § 23, odst. 1 dekretu prezidenta republiky z 24. 10. 1945 č. 100/45 Sb. O znárodnění dolů a některých průmyslových podniků. Prvním ředitelem byl jmenován Klement Bok.
Ještě České cementárny a vápenice zadaly objednávku na dodávku strojního zařízení První brněnské a Královopolské strojírně. Po zřízení n.p. Přerovské strojírny přešla zakázka na tento podnik. Termíny uvedení cementárny do provozu – zkušební výroba slinku 1. 10. 1953 a výroba cementu 31. 12. 1953 – nebyly dodrženy. Důvodem bylo opožděné předání kompletního projektu od Keramoprojektu Přerovským strojírnám . Splněn nebyl ani další termín zkušebního provozu 1. 9. 1955, stanovený vládním úkolem. Důvodem bylo opoždění a nekompletnost dodávky strojního zařízení. Náhradní termín nájezdu 1. 11. 1955 byl dodržen i presto, že na konci roku 1955 chybělo ještě 260 pracovníků z celkového počtu 620. Po počátečních problémech umocněných ještě velkými mrazy (zamrzly např. míchače kalu) najela cementárna plynule až v dubnu 1956.
Zvolený „mokrý způsob výroby“ se pro prachovickou cementárnu v dané době ukázal jako správný. Dokázal to více než 25-letý provoz závodu, kde přes značnou pestrost suroviny bylo možno zabezpečovat trvale dobrou kvalitu běžných druhů cementu, později potom i výrobu dalších druhů pro vysoce náročné stavby. Jako příklad lze uvést speciální cement Sulfares odolný proti síranovým vodám, používaný především pro výstavbu pražského metra, silniční cement pro výstavbu dálnic a letištních ploch. Ve výrobním programu byl i cement pro export, který se exportoval například až na Kanárské ostrovy.
Generálním dodavatelem technologie, kromě vrtné a těžební techniky a odprašovacích zařízení, byly Přerovské strojírny, pro které byla dodávka první cementářské technologie do Prachovic prubířským kamenem – až dosud zabezpečovaly vybavení cementáren vždy zahraniční firmy.
Jádro provozu tvořily 3 rotační pece, 3,6 x 120 m, 2 drtící linky, 4 surovinové a 4 cementové mlýny 5,5 x 14 m, tzv. kalové a uhelné hospodářství, 2 sušárny strusky, 3 balící stroje. V lomech pracovaly nejdříve dieselové, později naše a sovětské elektrické bagry, dopravu zajišťovaly Tatry 111, později Tatry 138.
Během let došlo k několika rekonstrukcím, například v roce 1960 byly rotační pece převedeny na topení mazutem, původní odprášení rotačních pecí bylo v roce 1974 nahrazeno na tu dobu pokrokovými hadicovými filtry CEAG, přistaveno bylo dalších 9 sil na cement a pod..
Po najetí cementárny do trvalého provozu (1956) se celý podnik skládal ze základního závodu (cementárna), později z nové prachovické vápenky (1958) a dále z pobočných závodů: vápenek v Železném Brodě, Jesenném, Závratci a Vápenném Podole. Rychlý nárůst výroby vápna v Prachovicích (o prachovické vápence bude ještě pojednáno) umožnil, aby všechny uvedené závody se zastaralou technologií byly postupně zastaveny: Závratec v roce 1960, Železný Brod 1963, Vápenný Podol 1965, Jesenný v roce 1968 přešel na jinou výrobu. Pro zabezpečení spotřeby vápna a mletých vápenců v oblasti Krkonoš byl naopak vybudován v roce 1964 nový moderní závod, který byl v roce 1991 delimitován a pod názvem Krkonošské vápenky Kunčice, a.s. je dosud v provozu, i když výroba vápna byla ukončena v roce 1997.
V rámci výstavby cementárny bylo pro zaměstnance v obci postaveno 280 bytů, mateřská a základní škola, rozšířena byla i obchodní síť. S významnou podporou cementárny bylo v 70. letech postaveno 32 rodinných domků.
Za dobu „starého“ závodu (cementárny) v Prachovicích (1956 -1981) bylo vyrobeno více než 14 mil. tun cementu.
Podnik vedli ředitelé: Klement Bok, Jan Lukáš, Čeněk Vincour, Jaroslav Turina, Ing. Eduard Bohdan, Ladislav Kozel a Ing. Jaroslav Preisler.
Prachovická vápenka
Výstavba vápenky byla zahájena v roce 1956 jako druhá etapa rozvoje výroby štábních hmot v Prachovicích. Záměrem bylo vyrábět vysoce kvalitní vápno pro stavebnictví a chemický průmysl.
V roce 1958 byly postaveny 4 šachtové pece vytápěné generátorovým plynem. Jednalo se o prototypové zařízení Přerovských strojíren a použitím zkušeností z Maďarska. Dále byla postavena generátorová stanice, mlýnice vápna vč. balírny a nakládky do vagonů.
28. 10. 1958 byla zapálena 1. pec, zbývající postupně v následujícím roce. V roce 1960 bylo dosaženo projektovaného výkonu, ne však požadované kvality. Příčin byla celá řada, ty však byly postupně odstraňovány a kvalita stoupala. Ze zlepšování původního zařízení nutno uvést to nejpodstatnější – záměnu původního paliva (uhlí) na zemní plyn v roce 1980, což vedle dalšího zlepšení výrobních a kvalitativních parametrů přineslo zásadní zlepšení v oblasti hygieny práce a životního prostředí.
V roce 1995 byla uvedena do provozu nová linka na výrobu vysoce kvalitního vápenného hydrátu. Od nájezdu až do dubna 1998 bylo vyrobeno více než 56 504 tun hydrátu.
V roce 1998 oslavila Vápenka Prachovice 40 let od zahájení provozu a za tuto dobu vyrobila přes 3 miliony tun vápna.
Jako vedoucí postupně pracovali: Ing. Kiril Trenčev, Josef John, Milan Tomečka, Miroslav Novotný, Alois Šindelka, Jaroslav Látal, Ing. Jiří Betinec a Pavel Vodička.
Stavba a provoz „nového“ závodu
Rozhodnutí o další rozšíření výroby cementu v Prachovicích bylo vyvoláno stále vzrůstající spotřebou cementu v našem národním hospodářství. Opíralo se mimo jiné o dostatečný stav surovin v prachovické lokalitě (dle geologického průzkumu z let 1965 – 67 ještě na 50 let) a v této době o více než dvacetiletou tradici výroby cementu v Prachovicích – i když tradice vápenická je starší jednoho století.
Od roku 1968 vzniklo několik studií zabývajících se rozšířením výroby cementu v Prachovicích – přístavba stávajícího závodu, či etapovou výstavbou nového závodu se „suchou“ technologií výroby při ponechání dosavadního závodu s „mokrým“ způsobem výroby v provozu, tzv. „souběhu“.
Zadávající údaje o stavbě byly následující:
Investor : Prachovická cementárna a vápenice, n.p.
Generální projektant : Keramoprojekt Brno
Vyšší dodavatel stavební části : Průmyslové stavby Gottwaldov
Vyšší dodavatel strojně-technologické části: Přerovské strojírny, n.p. Přerov
Rozpočtové náklady: 2,169 miliardy Kč
Termín stavby: zahájení listopad 1974 – ukončení červen 1980
Výroba – cement: 1,855 mil. tun/rok (z toho starý závod 630 tis. tun a nový závod 1,225 mil. tun), přírůstek pracovníků: 450
Plánovaný termín zahájení výroby slinku stanovený na konec roku 1979 byl dodržen a do konce roku bylo vyrobeno 4 180 tun.
V rámci výstavby nového závodu byly zmodernizovány i některé provozy stávajícího „starého“ závodu: těžba, vykládka komponent, expedice, palivové hospodářství, sušárna strusky, vlečka a vápenka, kde byla provedena plynofikace.
Charakteristickým rysem společného provozu obou závodů („souběhu“) byla společná těžba a drcení, vykládka a skládka komponent, ale oddělené mletí suroviny a výroba slinku, oddělené skladování slinku a mletí cementu a společné skladování a expedice cementu.
Na počátku 80. let došlo k prvnímu rychlému nárůstu cen paliv a energií (např. cena mazutu-TTO, vzrostla 3-násobně). Vedle některých technických problémů souběhu starého a nového závodu (expedice cementu na okraji fyzických možností, přetíženost jeřábové skládky a j.), se ani potřeba cementu v nastupujícím období nejevila tak vysoká, jako v době projektování souběhu obou závodů.
Výsledkem nově vzniklé situace bylo ukončení provozu starého závodu počátkem roku 1981, jeho konzervace a následná postupná fyzická likvidace. Zachovány zůstaly provozy, které dle původního projektu slouží, některé po určitých modernizačních úpravách, novému závodu dodnes. Je to jeřábová skládka, kotelna, sušárna strusky, stará cementová sila, palivové hospodářství, dílny, sklad apod.
Rozpojování rubaniny v lomech se provádí clonovými odstřely. K nakládce a přepravě suroviny na drtírnu se dnes používá nejmodernější výkonné techniky – původní elektrické bagry EKG 4,6B a nakladače TEREX, s velkotonážními auty sovětské výroby BELAZ, jsou již dnes nahrazeny čelními nakladači MICHIGAN 320 a 480 s obsahem lopaty až 10 m³ a velkokapacitními sklápěči EUCLID 50 s nosností 50 tun.
Dokonalou homogenitu surovinové moučky pro výrobu kvalitního slinku, eliminující již dříve zmiňovanou pestrost cementářské suroviny na prachovické ložisku, zabezpečuje dnes již dokonale propracovaný systém řízení těžby, pokračující přes předhomogenizační skládku surovinové drtě až po mletí surovinové moučky a konečnou homogenizaci v homogenizačních (zásobních) silech systému CPAG.
Mletí je zabezpečováno oběhovými mlýnicemi – pro mletí suroviny slouží 2 trubnaté mlýny o průměru 4,4 x 12 m, pro mletí cementu rovněž 2 mlýny 4,4 x 15 m. Celková kapacita skladování cementu je 80 000 tun.
Rozhodující výrobní agregát nového závodu – rotační pec, má průměr 5,6 x 90 m a je dosud největší rotační pecí v ČR. Výroba slinku se provádí suchým způsobem. Peci jsou předřazeny 2 protiproudé výměníky tepla. Tyto výměníky byly již v roce 1989 zrekonstruovány, čímž se výkon pece zvýšil na 3 200 tun slinku za den a došlo ke snížení spotřeby paliva. Původní 2 topná média – mazut a plyn, byla v roce 1994 rozšířena o černé uhlí, což přineslo podstatné snížení nákladů na palivo. Vypálený slinek se chladí výkonným roštovým chladičem CPAG.
Jeho odprášení splňuje nejpřísnější hygienické normy pro vypouštění vzdušin z průmyslové výroby do ovzduší. Stejně efektivně pracují elektrofiltry, které čistí kouřové plyny odcházející z rotační pece do ovzduší. Rovněž expedice prodělala v posledních letech rozsáhlou modernizaci. Původní dvě rotační 8-hubicové baličky Přerovských strojíren byly doplněny v roce 1992 novým balícím automatem s nastřelováním pytlů o výkonu 2400 pytlů/hod. Na této lince je již možno vedle 50 kg pytlů balit též do pytlů s hmotností 25 kg. Na uvedený balící stroj navazuje paletizační linka, umožňující nakládku EUR palet s cementem jak do vagonů, tak i na auta. K dispozici je ještě druhá starší paletizační a paletizační linka pro nakládku 50 kg pytlů, avšak pouze na auta. Velký objem cementu je přepravován ve volně loženém stavu ve vagonech Raj (nosnost 50 tun) a velkokapacitních silničních cisternách (28 tun).
Expedice cementu byla původně orientována zejména na dodávky železnicí, v současné době se však pro tuzemsko dodávky realizují převážně auty. Důvodem je operativnost dodávek a často i nižší cena přepravného.
Export cementu byl zahájen již před rokem 1989, a to zejména do Rakouska a Německa. Kulminoval rokem 1994, kdy bylo vyvezeno přes 50 % produkce. Od této doby objem exportu klesal ve vazbě na zvyšující se prodej v tuzemsku. V roce 1998 činil cca 25 % produkce.
Zejména pro export je cementárna dozorována německým zkušebním ústavem LGA, pro tuzemsko TZUS Teplice. V roce 1996 cementárna obdržela certifikát ISO 9002. Cementárna produkuje vedle běžných portlandských a struskoportlandských cementů i vysocepevnostní portlandský cement třídy 52,5 R, na druhé straně nejlevnějším produktem je směsný cement CEM V/A 32,5. V roce 1996 byla ukončena výroba BS cementů a technologie byla postoupena do SC Banská Bystrica.
Tak jako při výstavbě první cementárny, provázel i nyní výstavbu rozsáhlý sociální program zaměřený především na výstavbu bytů. Jen v Prachovicích bylo vybudováno 128 moderních bytů (další byly vybudovány v Třemošnici a v Heřmanově Městci). Dále byla postavena ubytovna se 160 lůžky, zdravotní středisko, sauna, jesle a spolu s ČSD rekreační a rehabilitační středisko v Kraskově. Podnik se významně podílel na rekonstrukci místní sokolovny, výstavbě sportovního stadionu, vybudována byla také společná čistička odpadních vod.
Zásadní vliv na existenci podniku měla listopadová revoluce roku 1989. Nejdříve byl dekretem ministra výstavby a stavebnictví ČSR k 5. 1. 1990 podnik vyčleněn z GŘ CEVA Praha a stal se tak krátce samostatným státním podnikem. V březnu 1991 vznikla státní akciová společnost. Tato se na základě privatizačního projektu stává akciovou společností. Dne 16. ledna 1992 je podepsána kupní smlouva mezi fondem národního majetku ČR a švýcarskou firmou „HOLDERBANK“ Financiére Glarus AG v prvé fázi na odkup třetinového balíku akcií. Postupem let se firma „HOLDERBANK“ stává majoritním vlastníkem a k 31. 12. 1997 vlastní 74,99 % akcií. Od roku 2002 cementárnu vlastní firma Holcim.
Nový závod od roku 1979 do dubna 1998, vyprodukoval 18,9 mil. tun cementu.
Za období 1980-1998 v čele podniku, resp. Akciové společnosti byli: Ing. Jaroslav Preisler, Ing. František Pokorný, Ing. Jaroslav Jiříček a Judr. Jan Hamr.
Autoři tohoto příspěvku jsou si vědomi neúplnosti písemných zdrojů, zejména staršího data, a proto se čtenářům omlouvají za případné nepřesnosti.